Make your own free website on Tripod.com
Povídky



Základy jízdy na motocyklu JAWA 50 ccm

Něco pro kuchaře aneb pes na česneku

Vyhlídkový let

Jak to bylo u odvodu


Základy jízdy na motocyklu JAWA 50 ccm


1) Teoretická část

2) Praktická část

3) První zkušenosti s nemocnicí

4) Rady k odprodeji havarovaného motocyklu

5)Vyhledávání levných pohřebních zařízení

Nejprve překontrolujeme celkový technický stav vozidla. To znamená kontrola jednotlivých dílů, jestli se nacházejí na patřičném místě, řidítka, světla, brzdicí páka, startovací páka a páka řadicí - řadíme pouze nohou, pouze ve výjimečných situacích ochrnutí dolních končetin lze lépe řadit rukou. Po celkové kontrole se ještě přesvědčíme jestli vozidlo, které hodláme použít je v našem vlastnictví (není však podmínkou). Než usedneme na motocykl je zapotřebí se zbavit někdy zbytečného strachu a proto, než vyjedeme, nesmíme opomenout si dát alespoň čtyři panáky. Úplně nejlepší by bylo před jízdou navštívit nejbližší restaurační zařízení a bez zábran a omezení množství si vypít. Nemusíme brát ohled na to, že nás nohy už neunesou, protože jak víme, nepůjdeme pěšky, ale pojedeme. Když se nám podaří uvést motocykl do pohybu, nesmíme zapomenout, že máme více rychlostí a všechny je bez ostychu na plný plyn využít, aby nás vítr příjemně osvěžil. Jako opravdoví řidiče dbáme zvýšené opatrnosti na bezbranné a lehce zranitelné chodce, i když jsou někdy strašně moc nepříjemní a to nejen na vozovce, ale taky na chodníku, kterého se nechtějí v žádném případě vzdát (někdy dá hodně práce je odtamtud vyhnat). Když před námi chodců nepříjemně přibývá, je lépe pro svou bezpečnost sjet z chodníku. Jestliže se stále držíme v sedle a jízda nás začíná pomaličku nudit, lze si ji zpestřit pěknou a nevinně vyhlížející dětskou hrou na policajty a zloděje. Pro slabší žáky, kteří ještě nezvládnou samostatně zastavit, zbývají tři možnosti. Vyjezdit všechen benzín, což je někdy zdlouhavé a taky škoda, ale je to jediná bezbolestná možnost. Druhá možnost je požádat nějakého myslivce, nebo ozbrojeného chodce, aby vás sestřelil. Poslední možnost, u které bych se pozastavil, je taková, kterou někdy používají i zkušení jezdci - zastavit se o předem vybraný plot nebo sloup (je možnost vybírat i úplnou náhodou). Po zvládnutí zastavení a následného krkolomného pádu můžete dělat, co se vám zachce - ležet, sedět nebo krvácet. Prostě co vás napadne. Když se k vám začnou blížit nějaké bílé postavy, nemusíte mít strach, že se jedná o veliké bílé myši, ani o kluky z alkoholky, ale určitě to bude záchranná služba. Proto není nutné klást nějaký abnormální odpor. Když se proberete až v nemocnici, nemusíte zoufat - o nic jste nepřišli. Právě naopak, zjistili jste, že žijete, je to nádherná zpráva, ale může být i poslední potěšující. Proto když zjistíme, že nám nějakým nedopatřením ochrnuly nohy, není třeba být nějak sklíčený. Jednak proto, že na motorce se přidává rychlost rukama a taky že po návratu z nemocnice nemusíme doma vykonávat nějakou těžkou fyzickou práci. A taky v rehabiliťáku poznáme nové kamarády se kterými můžeme hrát nemálo vzrušující hry "na Meresijeva", nebo "plazí se had okolo, nedívej se na něho" ... atd. Při prodeji havarovaného motocyklu se nesmí prodejce zviklat kupujícím zájemcem a nedbat jeho poznámek třeba i oprávněných. Pochroumaný a požvýkaný design má určitě lepší aerodynamické vlastnosti a je navíc světově originální, proto v žádném případě nesmíte jít s cenou dolů. Poslední bod - vyhledávání levných pohřebních ústavů se bude týkat spíše vašich pozůstalých. Musíte dbát na to, aby vaše poslední poslední cesta bylo co nejúspornější, protože máte třeba mladšího sourozence, který chce pokračovat ve vašich stopách a bylo by nefér mu to nepovolit. Proto jestli máte před domem alespoň malinkou zahrádku, byla by škoda ji nevyužít k poslednímu odpočinku. I když se přes všechny naše rady rozhodnou pozůstalí pohřbít vás na místním hřbitově, nemějte jim to za zlé a odpočívejte v pokoji a dbejte zásady, že jestli se při pohřebním obřadu nedopatřením proberete, počkejte až truchlící odejdou a můžete vylézt. Neplatí to pro smuteční akt u kremační pece.




Něco pro kuchaře, aneb pes na česneku


Dnes si povíme, jak připravit psa na česneku. Tato pochoutka je svou povahou jídlo spíše sváteční, už proto, že psa neseženeme každý den. Nuže tedy jak postupujeme. První úkol je logický - chytit psa. Psa chytíme nejlépe za vodítko, eventuelně za slovo, ale to raději neděláme, protože pes to nemá rád a nebyl by náš kamarád. Chytíme tedy psa za vodítko. Lítáme-li po ulicích již více než tři hodiny, a pořád nic, zastavíme se a začneme přemýšlet. To že jsme žádného psa za vodítko nechytili, bude možná způsobeno tím, že psi většinou po ulicích s vodítkem neběhají. Takže to zabalíme a půjdeme domů. Jsme doma, máme hlad a jsme naštvaní, že jsme nechytli psa. Ale nezoufáme! Nikdo není nenahraditelný! Nemáme-li psa, můžeme použít želvu. Pozor! Želvu nikdy nechytáme za vodítko! Jednak proto, že by se nám to asi nepodařilo, a jednak proto, že i kdyby, tak by nám to bylo asi prd platný. Želvu tedy můžeme chytit v podstatě za cokoli jiného kromě vodítka. Želvu můžeme chytat klidně i za slovo, želvě na tom nesejde. Máme-li želvu, můžeme přistoupit k přípravě pokrmu. Nejprve musíme želvu dostat ven z krunýře. Je zajímavé, že u psa nám tato starost automaticky odpadá. Chceme-li dostat želvu z krunýře, začneme po dobrém. Zkusíme ji přemluvit, aby vylezla. Nevyleze svině! Zkusíme to ještě jednou. Padneme před ní na kolena a srdceryvně ji prosíme. Ani to s ní nehne. Přestaneme se před ní ztrapňovat a vstaneme. Dáme jí pět minut na rozmyšlenou. Víme, že to je zbytečné, ale aspoň nemáme takový pocit, že jsme hned kapitulovali. Když se želvy za pět minut zeptáme znovu, je nám jasný, že na nás sere stejně jako předtím a přestaneme si s ní ničit nervy. Vyjdeme raději zpět do ulic, protože potkat psa běžícího s vodítkem na krku je pravděpodobnější než přemluvit želvu, aby vylezla z krunýře. Stane se zázrak a psa opravdu chytíme. Pod pohrůžkou, že mu ukážeme svou sbírku známek, ho dovlečeme k sobě domů. Nyní nastává úkon nejdůležitější, ale nepříliš příjemný. Psa zabijeme. Jak na to? Psa připoutáme pásy tak, aby byl v nějaké stabilní poloze a moc neběhal. Psovi to vysvětlíme tak, že je to pouze bezpečnostní opatření a že ho hned po startu zase odpoutáme. Pes má radost a těší se na let a my se těšíme na oběd. Vezmeme nějakou pořádnou palici a jdeme ke psovi. Na jeho dotaz odpovíme, že to není palice, ale prvomájové mávátko, a na důkaz svých slov mu zamáváme před čumákem. Potom přestaneme blbnou, protože nám už kručí v břiše a pořádně se palicí rozmáchneme. Jelikož na nás pes hloupě kouká a nechápe, co chceme, necháme toho a řekneme mu, o co jde. Nechápe pořád a ještě vás oblízne. Nemáte to srdce psa zabít, proto palici odložíte, psa odvážete a strčíte ho do hrnce živého. Jelikož pes může během tepelné úpravy nadávat, přikryjeme ho pokličkou. Nesmíme však zapomenout na to nejhlavnější - česnek. Nemáme-li česnek, máme to blbý, protože česnek želvou nenahradíme. V každém případě ještě naposledy nadzvedneme pokličku, abychom zkontrolovali, je-li v hrnci všechno, co tam být má a nedělá-li to tam moc velkej bordel. Pes na nás kouká a my na něj. Je to jasný. K obědu budeme mít suchej chleba. Se psem se rozloučíme, s vidinou voňavého oběda taky, vezmeme kniku - duchovní potravu člověka - a jdeme si něco hezkého přečíst. A nechcípneme-li zatím hlady, uvaříme si příště opět něco dobrého.




Vyhlídkový let


Malé několikamístné letadýlko se pomalu rozjelo po letištní ploše a za několik okamžiků zaburácel jeho motor. Na tento signál přestal pilot tlačit a nastoupil si. Cestující si oddechli a pán sedící hned za pilotem přestal startovat. Letištní plocha ubíhala zvesela pod podvozkem, který se zničehonic zasunul a roj jisker, který se objevil za zmítajícím se strojem, prozrazoval, že není všechno tak bezpečné, jak uváděla příručka, která cestující nalákala na tento vyhlídkový let. Někteří chtěli opustit letadlo, ale dveře byly zvenku zatlučené několika břebíky. Naštěstí se podvozek zase objevil. Letadlo se zvedlo a vrtule přestala mlátit do letištní plochy. Bylo načase. Rozjezdová dráha končila a následovalo oraniště. Stroj se chvíli zmítal v hroudách, než se mu povedlo nabrat výšku několika centimetrů, což umožnilo opětovné zatáhnutí podvozku. Pilot zuřivě škubal kniplem a cestující obličeji. Výška letu nebyla dost vysoká na to, aby při přeletu přes silnici nevzal za své umělohmotný patník. Pilot se pyšně otočil k cestujícím, aby jim oznámil, že když se mu povede přeletět řadu topolů, která se objevila na horizontu, tak mají skoro vyhráno. Mezery v topolovém porostu prozrazovaly, že pilot už na tomto místě zažil nejednu porážku. Jizvy v jeho obličeji vytvářely punc tvrdého chlapa, který se jen tak něčeho nezalekne. Topolová alej se blížila a letová výška by se nezvedla, nebýt kopky hnoje o kterou letadlo zavadilo, načež bylo vyhozeno asi o dva metry výš. Na překonání dvacetimetrové bariéry to však nestačilo. Pilot to poznal, vstal a šel si sednout mezi cestující. Letadlo, zcela bez řízení, se naklonilo a cestující se přesypali na jednu stranu. To mělo za následek, že se stroj dostal do svislé polohy a proletěl mezi dvěma stromy. Pilot sklízel slova vděku za to, že opustil své místo a díky tomu se podařilo překonat svízelný úsek cesty. Po chvíli se letadlo dostalo zase do normální polohy a pilot přestal luštit křížovku v novinách, které našel ráno na záchodě. Přesunul se zpátky do kabiny. Začal znova kroutit kniplem a letadlo se zničehonic dalo na cestu vzhůru. Po několika minutách se několik cestujících dožadovalo informace, jak vysoko se ještě poletí. Dostalo se jim odpovědi, že výška, kterou dosáhnou, je přímo závislá na množství paliva. Netrvalo však dlouho a motor vysadil. Pilot vstal a oznamoval každému z přítomných, že se teď poletí zase dolů. Letadlo stočilo čumák k zemi a vývrtkou rychle ztrácelo svou výšku. Motor nechtěl nastartovat, pasažéři mlčeli a pilot přemýšlel. Ne však dlouho. Po chvilce vstal a z kanystru dolil do nádrže benzin. Letecký motor zaburácel a letadlo citelně zrychlilo. Nezměnilo však svůj předchozí směr, zem se rychle blížila. Pilot dělal, co mohl, ale co neměl. Za několik sekund držel v ruce utržený knipl a pokoušel se ho nasadit zpátky. Nedařilo se. Nakonce otevřel okýnko a rukou natočil výškovky do potřebné polohy. Let se stabilizoval a letadlo poprvé od startu letělo bez větších výkyvů. Jeho provozovatel se pokoušel od cestujících zjistit, zdali má tento stroj nějakou ruční brzdu, ale nikdo neměl na tuto odpověď potřebné znalosti. Jeden z cestujících se dožadoval vystoupení s tím, že si stopne nějaké jiné letadlo. Pilot ho špatně pochopil a uspořádal mu vystoupení tak, že přednesl vlastní báseň "Kamikadze". Nikdo netleskal. Nastalé ticho přerušilo pípání hodinek na pilotově zápěstí. Oznámil cestujícím, že vyhlídkový let se chýlí ke konci. Pokud si chce někdo připlatit, tak může, ostatní opustí letadlo. Kupodivu nikdo nechtěl let prodloužit, ale ani odejít. Snad proto letec vypnul motor a zatáhl za záchrannou brzdu. Nad letadlem se rozevřel obludoidní padák a zbrzdil volný pád. Stroj klesl do polí kousek od letiště a pilot vylezl okýnkem, aby mohl páčidlem otevřít zatlučené dveře. Cestující vycházeli povětšinou vratkým krokem a apaticky si brali od zřízence, který doběhl z letiště, nabídkový letáček, kde se mohli přihlásit na další atrakci: "Cesta ponorkou." Nidko nepřijal.




Jak to bylo u odvodu

To mi jednou přišel poorávací rozkaz, že prý se mám jako ranec dostavit před podvodní komisi, protože mě čeká zahradní kojenská tužba. Nu což, řekl jsem si, pojdu. A stalo se. Shell jsem na nádraží a lekal, až přijede vrak kterým se popravím do otřesního města, kde slídila vojenská zpráva. Přijel, a já jsem vlezl hned do prvního valónu, kde mě průhodčí procvakl hvízdenku. Za chvíli jsem byl na hlístě. Kolem mě bylo spousty zamrčených brnců a ani já jsem se neuzpíval. Nevylo čemu. Hned na začátku jsme vyplenili dotazník a pak následovaly psychotresty. Obstál jsem na výbrečnou. Dohoce i zdrchotní pobídka neodhladila žádné mé skryté vnady a tak jsem byl podveden do armády. Po těstě domů jsem se ještě stavil na jedno plivo a usoplence s cibulí. No, trošku jsem to s tím pihem přehrál a tak jsem mě za chvíli v krvi alespoň tři debile a chůze mi čelila problémy. S těží jsem se udržel na vodníku a pořád mě to vyzvracelo do boku. Pokaždé jsem si chlívku poležel, než jsem se zase svedl, abych mohl znovu uvadnout na sem. Nevím, jak to dlouho trhalo, ale vzpamatuji si, jak mě našla hnídka veřejné brečernosti a už jsem se vrzl na úchytku, kde se o mě posrarali. Ráno mě blilo sršně špatně. V hravě tma, v klku jak na smetišti. Proslavil jsem se na nohy a v tu chvíli vypadl asi jal šikmá lež v Pice. Chůzí rachtana jsem se doplazil na atobus. Cestou mi šopér musel třikrát zatavit, abych se mu nevyplácel ve vose. Kolečně jsem vyl zase doma. No a tak to vypadalo u odvodu.




Zpět na titulní stranu