Základy jízdy na motocyklu JAWA 50 ccm
Něco pro kuchaře aneb pes na česneku
1) Teoretická část 2)
Praktická část 3) První zkušenosti s nemocnicí 4) Rady
k odprodeji havarovaného motocyklu 5)Vyhledávání levných
pohřebních zařízení
Nejprve překontrolujeme celkový technický
stav vozidla. To znamená kontrola jednotlivých dílů, jestli
se nacházejí na patřičném místě, řidítka, světla, brzdicí
páka, startovací páka a páka řadicí - řadíme pouze nohou,
pouze ve výjimečných situacích ochrnutí dolních končetin
lze lépe řadit rukou. Po celkové kontrole se ještě
přesvědčíme jestli vozidlo, které hodláme použít je v našem
vlastnictví (není však podmínkou). Než usedneme na motocykl
je zapotřebí se zbavit někdy zbytečného strachu a proto,
než vyjedeme, nesmíme opomenout si dát alespoň čtyři
panáky. Úplně nejlepší by bylo před jízdou navštívit
nejbližší restaurační zařízení a bez zábran a omezení
množství si vypít. Nemusíme brát ohled na to, že nás nohy
už neunesou, protože jak víme, nepůjdeme pěšky, ale
pojedeme. Když se nám podaří uvést motocykl do pohybu,
nesmíme zapomenout, že máme více rychlostí a všechny je bez
ostychu na plný plyn využít, aby nás vítr příjemně osvěžil.
Jako opravdoví řidiče dbáme zvýšené opatrnosti na bezbranné
a lehce zranitelné chodce, i když jsou někdy strašně moc
nepříjemní a to nejen na vozovce, ale taky na chodníku,
kterého se nechtějí v žádném případě vzdát (někdy dá hodně
práce je odtamtud vyhnat). Když před námi chodců nepříjemně
přibývá, je lépe pro svou bezpečnost sjet z chodníku.
Jestliže se stále držíme v sedle a jízda nás začíná
pomaličku nudit, lze si ji zpestřit pěknou a nevinně
vyhlížející dětskou hrou na policajty a zloděje. Pro slabší
žáky, kteří ještě nezvládnou samostatně zastavit, zbývají
tři možnosti. Vyjezdit všechen benzín, což je někdy
zdlouhavé a taky škoda, ale je to jediná bezbolestná
možnost. Druhá možnost je požádat nějakého myslivce, nebo
ozbrojeného chodce, aby vás sestřelil. Poslední možnost, u
které bych se pozastavil, je taková, kterou někdy používají
i zkušení jezdci - zastavit se o předem vybraný plot nebo
sloup (je možnost vybírat i úplnou náhodou). Po zvládnutí
zastavení a následného krkolomného pádu můžete dělat, co se
vám zachce - ležet, sedět nebo krvácet. Prostě co vás
napadne. Když se k vám začnou blížit nějaké bílé postavy,
nemusíte mít strach, že se jedná o veliké bílé myši, ani o
kluky z alkoholky, ale určitě to bude záchranná služba.
Proto není nutné klást nějaký abnormální odpor. Když se
proberete až v nemocnici, nemusíte zoufat - o nic jste
nepřišli. Právě naopak, zjistili jste, že žijete, je to
nádherná zpráva, ale může být i poslední potěšující. Proto
když zjistíme, že nám nějakým nedopatřením ochrnuly nohy,
není třeba být nějak sklíčený. Jednak proto, že na motorce
se přidává rychlost rukama a taky že po návratu z nemocnice
nemusíme doma vykonávat nějakou těžkou fyzickou práci. A
taky v rehabiliťáku poznáme nové kamarády se kterými můžeme
hrát nemálo vzrušující hry "na Meresijeva", nebo "plazí se
had okolo, nedívej se na něho" ... atd. Při prodeji
havarovaného motocyklu se nesmí prodejce zviklat kupujícím
zájemcem a nedbat jeho poznámek třeba i oprávněných.
Pochroumaný a požvýkaný design má určitě lepší
aerodynamické vlastnosti a je navíc světově originální,
proto v žádném případě nesmíte jít s cenou dolů. Poslední
bod - vyhledávání levných pohřebních ústavů se bude týkat
spíše vašich pozůstalých. Musíte dbát na to, aby vaše
poslední poslední cesta bylo co nejúspornější, protože máte
třeba mladšího sourozence, který chce pokračovat ve vašich
stopách a bylo by nefér mu to nepovolit. Proto jestli máte
před domem alespoň malinkou zahrádku, byla by škoda ji
nevyužít k poslednímu odpočinku. I když se přes všechny
naše rady rozhodnou pozůstalí pohřbít vás na místním
hřbitově, nemějte jim to za zlé a odpočívejte v pokoji a
dbejte zásady, že jestli se při pohřebním obřadu
nedopatřením proberete, počkejte až truchlící odejdou a
můžete vylézt. Neplatí to pro smuteční akt u kremační pece.
Dnes si povíme, jak připravit psa
na česneku. Tato pochoutka je svou povahou jídlo spíše
sváteční, už proto, že psa neseženeme každý den. Nuže tedy
jak postupujeme. První úkol je logický - chytit psa. Psa
chytíme nejlépe za vodítko, eventuelně za slovo, ale to
raději neděláme, protože pes to nemá rád a nebyl by náš
kamarád. Chytíme tedy psa za vodítko. Lítáme-li po ulicích
již více než tři hodiny, a pořád nic, zastavíme se a
začneme přemýšlet. To že jsme žádného psa za vodítko
nechytili, bude možná způsobeno tím, že psi většinou po
ulicích s vodítkem neběhají. Takže to zabalíme a půjdeme
domů. Jsme doma, máme hlad a jsme naštvaní, že jsme
nechytli psa. Ale nezoufáme! Nikdo není nenahraditelný!
Nemáme-li psa, můžeme použít želvu. Pozor! Želvu nikdy
nechytáme za vodítko! Jednak proto, že by se nám to asi
nepodařilo, a jednak proto, že i kdyby, tak by nám to bylo
asi prd platný. Želvu tedy můžeme chytit v podstatě za
cokoli jiného kromě vodítka. Želvu můžeme chytat klidně i
za slovo, želvě na tom nesejde. Máme-li želvu, můžeme
přistoupit k přípravě pokrmu. Nejprve musíme želvu dostat
ven z krunýře. Je zajímavé, že u psa nám tato starost
automaticky odpadá. Chceme-li dostat želvu z krunýře,
začneme po dobrém. Zkusíme ji přemluvit, aby vylezla.
Nevyleze svině! Zkusíme to ještě jednou. Padneme před ní na
kolena a srdceryvně ji prosíme. Ani to s ní nehne.
Přestaneme se před ní ztrapňovat a vstaneme. Dáme jí pět
minut na rozmyšlenou. Víme, že to je zbytečné, ale aspoň
nemáme takový pocit, že jsme hned kapitulovali. Když se
želvy za pět minut zeptáme znovu, je nám jasný, že na nás
sere stejně jako předtím a přestaneme si s ní ničit nervy.
Vyjdeme raději zpět do ulic, protože potkat psa běžícího s
vodítkem na krku je pravděpodobnější než přemluvit želvu,
aby vylezla z krunýře. Stane se zázrak a psa opravdu
chytíme. Pod pohrůžkou, že mu ukážeme svou sbírku známek,
ho dovlečeme k sobě domů. Nyní nastává úkon nejdůležitější,
ale nepříliš příjemný. Psa zabijeme. Jak na to? Psa
připoutáme pásy tak, aby byl v nějaké stabilní poloze a moc
neběhal. Psovi to vysvětlíme tak, že je to pouze
bezpečnostní opatření a že ho hned po startu zase
odpoutáme. Pes má radost a těší se na let a my se těšíme na
oběd. Vezmeme nějakou pořádnou palici a jdeme ke psovi. Na
jeho dotaz odpovíme, že to není palice, ale prvomájové
mávátko, a na důkaz svých slov mu zamáváme před čumákem.
Potom přestaneme blbnou, protože nám už kručí v břiše a
pořádně se palicí rozmáchneme. Jelikož na nás pes hloupě
kouká a nechápe, co chceme, necháme toho a řekneme mu, o co
jde. Nechápe pořád a ještě vás oblízne. Nemáte to srdce psa
zabít, proto palici odložíte, psa odvážete a strčíte ho do
hrnce živého. Jelikož pes může během tepelné úpravy
nadávat, přikryjeme ho pokličkou. Nesmíme však zapomenout
na to nejhlavnější - česnek. Nemáme-li česnek, máme to
blbý, protože česnek želvou nenahradíme. V každém případě
ještě naposledy nadzvedneme pokličku, abychom
zkontrolovali, je-li v hrnci všechno, co tam být má a
nedělá-li to tam moc velkej bordel. Pes na nás kouká a my
na něj. Je to jasný. K obědu budeme mít suchej chleba. Se
psem se rozloučíme, s vidinou voňavého oběda taky, vezmeme
kniku - duchovní potravu člověka - a jdeme si něco hezkého
přečíst. A nechcípneme-li zatím hlady, uvaříme si příště
opět něco dobrého.
Malé několikamístné letadýlko se
pomalu rozjelo po letištní ploše a za několik okamžiků
zaburácel jeho motor. Na tento signál přestal pilot tlačit
a nastoupil si. Cestující si oddechli a pán sedící hned za
pilotem přestal startovat. Letištní plocha ubíhala zvesela
pod podvozkem, který se zničehonic zasunul a roj jisker,
který se objevil za zmítajícím se strojem, prozrazoval, že
není všechno tak bezpečné, jak uváděla příručka, která
cestující nalákala na tento vyhlídkový let. Někteří chtěli
opustit letadlo, ale dveře byly zvenku zatlučené několika
břebíky. Naštěstí se podvozek zase objevil. Letadlo se
zvedlo a vrtule přestala mlátit do letištní plochy. Bylo
načase. Rozjezdová dráha končila a následovalo oraniště.
Stroj se chvíli zmítal v hroudách, než se mu povedlo nabrat
výšku několika centimetrů, což umožnilo opětovné zatáhnutí
podvozku. Pilot zuřivě škubal kniplem a cestující obličeji.
Výška letu nebyla dost vysoká na to, aby při přeletu přes
silnici nevzal za své umělohmotný patník. Pilot se pyšně
otočil k cestujícím, aby jim oznámil, že když se mu povede
přeletět řadu topolů, která se objevila na horizontu, tak
mají skoro vyhráno. Mezery v topolovém porostu
prozrazovaly, že pilot už na tomto místě zažil nejednu
porážku. Jizvy v jeho obličeji vytvářely punc tvrdého
chlapa, který se jen tak něčeho nezalekne. Topolová alej se
blížila a letová výška by se nezvedla, nebýt kopky hnoje o
kterou letadlo zavadilo, načež bylo vyhozeno asi o dva
metry výš. Na překonání dvacetimetrové bariéry to však
nestačilo. Pilot to poznal, vstal a šel si sednout mezi
cestující. Letadlo, zcela bez řízení, se naklonilo a
cestující se přesypali na jednu stranu. To mělo za
následek, že se stroj dostal do svislé polohy a proletěl
mezi dvěma stromy. Pilot sklízel slova vděku za to, že
opustil své místo a díky tomu se podařilo překonat svízelný
úsek cesty. Po chvíli se letadlo dostalo zase do normální
polohy a pilot přestal luštit křížovku v novinách, které
našel ráno na záchodě. Přesunul se zpátky do kabiny. Začal
znova kroutit kniplem a letadlo se zničehonic dalo na cestu
vzhůru. Po několika minutách se několik cestujících
dožadovalo informace, jak vysoko se ještě poletí. Dostalo
se jim odpovědi, že výška, kterou dosáhnou, je přímo
závislá na množství paliva. Netrvalo však dlouho a motor
vysadil. Pilot vstal a oznamoval každému z přítomných, že
se teď poletí zase dolů. Letadlo stočilo čumák k zemi a
vývrtkou rychle ztrácelo svou výšku. Motor nechtěl
nastartovat, pasažéři mlčeli a pilot přemýšlel. Ne však
dlouho. Po chvilce vstal a z kanystru dolil do nádrže
benzin. Letecký motor zaburácel a letadlo citelně
zrychlilo. Nezměnilo však svůj předchozí směr, zem se
rychle blížila. Pilot dělal, co mohl, ale co neměl. Za
několik sekund držel v ruce utržený knipl a pokoušel se ho
nasadit zpátky. Nedařilo se. Nakonce otevřel okýnko a rukou
natočil výškovky do potřebné polohy. Let se stabilizoval a
letadlo poprvé od startu letělo bez větších výkyvů. Jeho
provozovatel se pokoušel od cestujících zjistit, zdali má
tento stroj nějakou ruční brzdu, ale nikdo neměl na tuto
odpověď potřebné znalosti. Jeden z cestujících se dožadoval
vystoupení s tím, že si stopne nějaké jiné letadlo. Pilot
ho špatně pochopil a uspořádal mu vystoupení tak, že
přednesl vlastní báseň "Kamikadze". Nikdo netleskal.
Nastalé ticho přerušilo pípání hodinek na pilotově zápěstí.
Oznámil cestujícím, že vyhlídkový let se chýlí ke konci.
Pokud si chce někdo připlatit, tak může, ostatní opustí
letadlo. Kupodivu nikdo nechtěl let prodloužit, ale ani
odejít. Snad proto letec vypnul motor a zatáhl za
záchrannou brzdu. Nad letadlem se rozevřel obludoidní padák
a zbrzdil volný pád. Stroj klesl do polí kousek od letiště
a pilot vylezl okýnkem, aby mohl páčidlem otevřít zatlučené
dveře. Cestující vycházeli povětšinou vratkým krokem a
apaticky si brali od zřízence, který doběhl z letiště,
nabídkový letáček, kde se mohli přihlásit na další atrakci:
"Cesta ponorkou." Nidko nepřijal.
To mi jednou přišel poorávací
rozkaz, že prý se mám jako ranec dostavit před podvodní
komisi, protože mě čeká zahradní kojenská tužba. Nu což,
řekl jsem si, pojdu. A stalo se. Shell jsem na nádraží a lekal, až přijede vrak kterým se popravím do otřesního města, kde slídila vojenská zpráva. Přijel, a já jsem vlezl hned do prvního valónu, kde mě průhodčí procvakl hvízdenku. Za chvíli jsem byl na
hlístě. Kolem mě bylo spousty zamrčených brnců a ani já jsem se neuzpíval. Nevylo čemu. Hned na začátku jsme vyplenili dotazník a pak následovaly psychotresty. Obstál jsem na výbrečnou. Dohoce i zdrchotní pobídka neodhladila žádné mé skryté vnady a tak
jsem byl podveden do armády.
Po těstě domů jsem se ještě stavil na jedno plivo a usoplence s cibulí. No, trošku jsem to s tím pihem přehrál a tak jsem mě za chvíli v krvi alespoň tři debile a chůze mi čelila problémy. S těží jsem se udržel na vodníku a pořád mě to vyzvracelo
do boku. Pokaždé jsem si chlívku poležel, než jsem se zase svedl, abych mohl znovu uvadnout na sem. Nevím, jak to dlouho trhalo, ale vzpamatuji si, jak mě našla hnídka veřejné brečernosti a už jsem se vrzl na úchytku, kde se o mě posrarali.
Ráno mě blilo sršně špatně. V hravě tma, v klku jak na smetišti. Proslavil jsem se na nohy a v tu chvíli vypadl asi jal šikmá lež v Pice. Chůzí rachtana jsem se doplazil na atobus. Cestou mi šopér musel třikrát zatavit, abych se mu nevyplácel ve
vose. Kolečně jsem vyl zase doma.
No a tak to vypadalo u odvodu.